V letech 1940–1945 došlo k rozsáhlému vystěhování českých obcí na Drahanské vrchovině. Důvodem bylo rozšíření vojenského cvičiště u Vyškova (TÜP Wischau).

Protože se o tématu příliš neví, rozhodli jsme se přiblížit veřejnosti jakým způsobem a které obce byly vystěhovány, co tomu předcházelo, jak jednotlivé evakuace probíhaly a jaký byl poválečný vývoj oblasti.

Projekt se opírá o dlouhodobý výzkum historičky Dany Vedry, která se tímto tématem věnuje v rámci své dlouhodobé výzkumné koncepce vědecké organizace Ministerstva kultury ČR.

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava bylo rozhodnuto o zásadním rozšíření stávajícího vojenského cvičiště u Vyškova. To bylo založeno roku 1935 jako reakce na zhoršující se mezinárodní napětí. Československé vrchní velení se rozhodlo založit nové moderní cvičiště, které by vyhovovalo manévrům s moderními zbraněmi.

Drahanská vrchovina se vyznačuje malými obcemi, rozprostřenými v kopcích. Zdejší obyvatelé se převážně živili buď v nedalekých průmyslových aglomeracích, či v zemědělství. Ať už šlo o živnostníky, řemeslníky či dělníky, každý měl k hospodaření malou polnost, kterou se svou rodinou obdělával. Absence průmyslu a mírně zvlněný terén vyhovoval pro vojenský, zejména dělostřelecký výcvik.

Po 15. březnu roku 1939 předala čs. armáda vojenský prostor wehrmachtu. Byl přejmenován na Truppenübungplatz Wischau (TÜP Wischau). Velitelem byl jmenován podplukovník (později plukovník) Ludwig Hammerschmidt. Jako své sídlo si vybral lovecký zámeček Ferdinandsko.

Již od počátku okupace se uvažovalo v nejvyšších německých kruzích o rozšíření cvičiště mající za následek vystěhování 33 obcí ze tří politických okresů čítajících více než 17 000 obyvatel. Nepřevládaly pouze vojenské potřeby. Jednalo se také o jeden z mála realizovaných plánů germanizace Československa.

5. září 1940 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath nařízení k vystěhování 33 obcí na Drahanské vrchovině. Tím se dá oficiálně stanovit datum počátku vysídlení.

O půl roku později byla zřízena Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem ve Vyškově. Ta zajišťovala hladký průběh jednotlivých vystěhování. Měla na starosti veškerou agendu včetně vyplácení záloh. Tvořila jakýsi styčný bod mezi přestěhovalci a jednotlivými úřady. Na samotném stěhování se významně podíleli také četníci, kteří měli v každé obci zřízenou kancelář.

Evakuace proběhly ve čtyřech etapách. První, označovaná jako „Ia.“, zahrnovala obce Rychtářov, Hamiltony, Lhotu, Pařezovice a Opatovice. Obyvatelé se museli vystěhovat do 1. dubna 1941. Následovala hned druhá fáze Ib., do které se řadily obce Radslavice, Radslavičky, Podivice a Zelená Hora. Termín vystěhování byl stanoven do 1. listopadu 1941.

Průběh II. etapy, tzv. „spěšné“, byl provázen mnoha úskalími. Původní plán – vystěhovat všechny obce do konce října 1942 – se brzy ukázal nereálný, a to z několika důvodů. Jednak čím dál více vyvstával problém nalézt vhodné náhradní ubytování, popř. usedlosti k hospodaření. Dále platil zákaz stěhovat se do oblastí s více než 50% populací německé národnosti, lidé se nesměli stěhovat ani do sousedních okresů. V neposlední řadě přispíval k častému posouvání termínů fakt, že se válečná situace Německa začala postupně zhoršovat a bylo třeba řešit naléhavější záležitosti.

Ti, kteří se nevystěhovali, byli nasazeni na práce ve vojenských statcích a lesích, do tzv. komandatury. Do II. etapy byly nakonec zařazeny obce Studnice, Odrůvky, Otinoves, Hartmanice (nyní Niva). Konečný termín k vystěhování byl stanoven k 1. prosinci 1942.

Počátek roku 1943 se nesl v přípravách vysídlení obcí třetí etapy, rozdělené na „IIIa.“ a „IIIb.“ Ta se potom v posledních letech války dynamicky měnila a původní záměr se v některých případech zcela vytratil. V konečné podobě etapa IIIa. stanovila vyklizení obcí Nové Sady, Březina, Drahany, Bousín, Repechy, Hamry a Rozstání k 1. listopadu 1943. Pro všechny zbývající vesnice a osady třetí etapy, tedy IIIb., byl vyklizovací termín odsunut na 1. květen 1944. Sem byly zařazeny obce Podomí, Ruprechtov, Senetářov, Krásensko, Kulířov, Housko, Molenburk (nyní Vysočany), Marianín, Lipovec, Kotvrdovice, Baldovec, Rogendorf (nyní Krasová) a část obce Jedovnice.

Blížící se konec války zpomaloval v počátečních fázích velmi rychlou evakuaci obyvatelstva a jejich osobního majetku. Rok 1945 zastihl Němce při vyklizování Podomí a Ruprechtova. Jedovnice nakonec byly odsunuty na „příznivější povětrnostní podmínky." Mnoho rodin z této etapy se dočkalo konce války ve svých domovech. Hned jakmile utichly poslední válečné výstřely, se obyvatelé začali vracet do svých opuštěných domovů. Nastala doba návratu a obnovy.

Vystěhovalci se vraceli do svých domovů postupně. Mnozí vyslyšeli výzvu okresních národních výborů, aby přijali jako kompenzaci usedlosti po německých obyvatelích. Ti byli na základě Benešových dekretů zbaveni majetku a byl jim nařízen odsun do Německa či Rakouska. Ten probíhal v letech 1945–1947 (i dále). Mnozí z Drahanska se tedy nastěhovali do bývalých německých obcí na Vyškovsku, Konicku a severní Moravě (zejména do Libiny).

Trvalo bezmála deset let, než se poničené obce z Drahanské vrchoviny plně vzpamatovaly z válečných událostí a vystěhování. Počet domů ani obyvatel však dodnes u žádné z nich nepřekonal čísla před vystěhováním.